Momentální průběh zimy roku 2012, mráz až to praští a dokonce i sníh (a s tím pojící se nálada), to vše mě přimělo zašátrat v hudebním archivu a vybrat nějakou odpovídající nahrávku. A volba padla na album, které sice nezáří novotou, ale po tom, co z něj setřete prach, objeví se modro-bílý obal přesně korespondující s tím, co se odehrává za okny. Kam jinam se poohlédnout po takovém albu než do Skandinávie. V daném případě do Finska, konkrétně do Helsinek, odkud WINTERSUN pocházejí.
Za eponymním albem WINTERSUN (želbohu se v jejich diskografii stále zatím jedná jen o debut), jehož obal symbolizuje vítězství zimy nad člověkem (nic takového v tyto dny ovšem nikomu nepřeju), stojí osoba jménem Jari Mäenpää. Někteří z vás si toto jméno možná dají do souvislosti s kapelou ENSIFERUM, v jejichž řadách působil v letech 1996 až 2004. V době svého vydání se jednalo pouze o studiový projekt, kde Jari Mäenpää kromě bicích obstaral veškeré nástroje sám. Zatímco ENSIFERUM vyznávají spíše „veselejší“ a více hrdinskou notu, u WINTERSUN se dočkáte značně melancholičtějšího, posmutnělejšího a majestátnějšího přístupu, jak svou hudbu popisuje sám Jari.
Jedná se z hlediska své stopáže o zajímavě poskládanou kolekci. Každá z písní je vždy delší než ta předešlá. Úvodní kratičký klipový song „Beyond The Dark Sun“ tak nelze považovat za zcela vypovídající o celém albu, neboť většina skladeb přesahuje sedm minut hrací doby. Na ni navazuje smršť „Winter Madness“, která může evokovat CHILDREN OF BODOM z jejich prvních dvou alb. Jari se na nahrávce předvádí nejen jako neobyčejně schopný skladatel a textař, ale jako kytarista, jemuž se od prstů přímo kouří. Samozřejmě se na albu prezentuje nejen kytarovým umem, ale též dává zaznít svým hlasivkám. Dominuje sice především jeho krkavčí vokál, avšak příznivci čistého zpěvu též nepřijdou zkrátka. Dokonce jedna z nejvydařenějších písní „Death And The Healing“ je kompletně odzpívána jasným hlasem.
A jak charakterizovat obsažené písně? Důraz je především položen na instrumentální část, kde jsou ke slyšení bleskové, až blackové nátěry, ultramelodická kytarová sóla, v nichž zazní i prvky s odkazy na klasickou hudbu, a v závěrečné „Sadness And Hate“ ucho ctěného posluchače dozajista zaznamená akustické intro s jednoduchým, neustále se opakujícím, motivem. Dalo by se zjednodušeně říci, že písně se kromě prvních dvou střídají v rytmu „rychlá - pomalejší majestátní“. To by ovšem bylo značně zjednodušené, protože struktura a dramaturgie některých písní (např. „Starchild“) je složitější a zahrnuje několik různých pasáží, než jen pár stejných slok a opakující se refrén. Nejedná se však o žádný abnormálně komplikovaný a náročný materiál. Textově album zcela odpovídá svému obalu - převažuje obdiv a respekt k přírodě a jejím jevům (především zimním):
„Winter - The realm of eternal ice
Snowfall and darkness descends upon the vales of time
Distant caress of the sun's fading light
The lands were painted white with the Winter's might“
Jari, jakožto Fin jako poleno, v textech zákonitě podléhá pocitům, které Skandinávce v jejich zimách pronásledují - deprese, beznaděj, smutek, to vše vám dopřeje plnými hrstmi:
„Time is the death and the healing
Take your last breath, 'cause death is deceiving
Time is the past, now and tomorrow
Days fly so fast and it leaves me so hollow“
„Wintersun“ tedy doporučuji nejen pro dlouhé zimní večery všem fandům velmi rychlého melodického metalu, kterým nevadí, či spíše kteří přivítají, brutálnější vokál, čas od času v epických pasážích okořeněný čistým zpěvem. Já osobně spíše upřednostňuji epičtější a pomalejší část tvorby WINTERSUN s předlouhými instrumentálními plochami, a proto se nemůžu (již roky, sakra!) dočkat následovníka tohoto vydařeného debutu.
Z WINTERSUN se totiž po vydání jejich prvotiny stala regulérní skupina, která čas od času koncertuje a která již v roce 2006 (!!!) začala pracovat na druhém albu „Time“. Pohříchu z různých důvodů (zdravotní, technické a též vojenská služba kytaristy) se toto (mnou) dlouho očekávané album zatím nekoná. Je znám playlist s přibližnou délkou písní (převahu mají deseti a více minutové skladby a každá z nich byla údajně nahrána na 200 až 300 stopách), je znám i pravděpodobný obal desky a na YouTube je ke zhlédnutí i jedna nová, živě prezentovaná píseň. Doufám a věřím, že na „Time“ nebudu muset čekat tak dlouho jako fandové GUNS N´ ROSES na „Chinese Democracy“ nebo až kytaristovi Teemu Mäntysaarimu doroste jeho hříva po příchodu z vojny. Anebo ještě hůře, aby to nedopadlo jako s nahrávkou SINERGY „Sins Of The Past“. To by totiž byla sakra škoda!